Rozhodla jsem se zajít načerpat energii do Stromovky,
pozdravit stromy, ptáky, květiny. Taky jsem doufala, že tam potkám mou
ztracenou inspiraci, joj – potkala jsem něco úplně jiného. Celá Stromovka,
včetně všech krásných stromů, se otřásala v decibelech, které se nesly z
nedaleké poutě na výstavišti. Vůbec jsem nepochopila, jak můžou ti lidé, kteří
různě polehávali na trávě a slunili se, relaxovat. Možná, ale že to byli
neslyšící, anebo mimozemšťané, kteří umí drnčení v uších vypnout. Já to neumím
a nelíbí se mi, že veřejné prostranství – přírodní park nemůže sloužit tomu, k
čemu je určeno, protože je vedle zábavního parku nabitého, pro mě, až příliš
hlučnou a rychlou energií. Připomíná mi to nás, české občany versus naše
politická reprezentace. Politici na nás neuvěřitelně odvážně vyřvávají své
pokleslé výroky, dokonce nás svým chováním urážejí, nehledě na to, že je
platíme z velké části našeho měsíčního výdělku. My si je poslechneme,
řekneme fuj a pak ani nejdeme volit, protože „ už to nemá cenu “. Opravdu to
nemá cenu?