Když jsme
nespokojení, hledáme viníka, nepřítele, toho, kdo může za naši nespokojenost.
Tato nespokojenost většinou vzniká na základě nějaké situace, které jsme aktéry
. Ale není to tak, tím viníkem, nepřítelem jsme si my sami?
Zkuste si
třeba představit situaci, kdy vám o něco jde a vy se připravujete na svou
velkou událost. Cítíte se plni síly, sebevědomí, připravení podat ten nejlepší
výkon. Náhle však zčistajasna přijde myšlenka, že na to nemáte, nejste tak
dobří jako tam ten atd. a naše sebevědomí začne bojovat s tímto vnitřním
mindrákem a někdy dokonce vyhraje, ale už v nás špetka pochybností zůstane
(samozřejmě kus zdravé pochybnosti nám neuškodí, spíše naopak). Řekněme, že
toto je diagnóza, no a léčba?
Nečekejte
lehkou cestu formou rady – prášku který spolknete a šup problém vyřešen. Je to
mnohem složitější a těžší. Proto se mnoho lidí tak bojí hloubat ve svých
hlubinách myšlení, zákoutích tajných přání, potlačovaných citů. Nedivím se, je
to bolestné a těžké, ale je to taky nesmírně zdravé. Díky tomuto hloubání si
můžeme tyto zapadlé nevyřešené vnitřní konflikty, krásně ujasnit, popsat čili
zkonkrétnit a vyčistit. Nebudou nás pak strašit v podobě pochybností,
nejistot, strachu, prostě mindráků. Při představě kolik takových zapadlých
mindráků, neúspěchů, ponížení atd. si v mém nevědomí zasunuto hoví a čeká
na svou příležitost, se mi taky nechce sama v sobě šťourat.
Pak, ale
přijde konkrétní situace, která mě donutí si uvědomit můj strach a vnitřní
rozpolcenost řešit.
Tak
dobře, jdu na tebe mindráku, odkud ses tu vzal a kdy jsem tě adoptovala? Aha,
tenkrát ta učitelka mi stála za zády a křičela na mě, že jsem úplně pitomá,
protože jsem se spletla a hrála jsem jinou skladbu než jsem měla. No a co teď
s tím…. Je třeba si uvědomit, že to ve mě zablokovalo možnost se zcela
volně hudebně vyjadřovat. Prkotina říkáte? Ne, tím že si toto uvědomím, vím odkud
přichází má tréma, můžu pracovat s konkrétním nepřítelem.
Kolik
máte takových kostlivců ve skříni vy?