Naopak, mysl
je součástí celého těla, svými myšlenkami částečně dokážeme ovlivnit fungování
našich orgánů. A když se bude moje mysl zabývat možností, že jsem nějakou
infekci chytila, je mnohem pravděpodobnější, že ji moje tělo přijme. Pokud, ale
myšlenky na možnou nákazu a jiné nebezpečí změním a budu si říkat, že to určitě
tak není a i kdyby bylo, stejně mi pomůže až lékař, bude má mysl volná a bez zátěže
možného nebezpečí a bude moci vnímat to vše krásné co by ji jinak uniklo,
protože bych byla ponořená ve svých katastrofických myšlenkách. Proč máme
tendenci nahlížet na na některé věci dopředu černě, utápět se masochistickým
způsobem v možnosti vlastního neštěstí?
Někteří lidé
tuto podivnou slast v sobě objeví a začnou si ji v sobě pěstovat jako
nezbytnou součást své osobnosti. Když je po létech potkáte, tak vás vůbec
nebaví si s nimi povídat, protože na vše co jim sdělíte mají negativní
prognózu …. „ to určitě nevyjde a budou z toho jen trápení“ nebo „tam
ani nechoď, ještě tě okradou“. Přemýšlím nad tím kde je skryto kouzlo takového
sebeukájení v negativním myšlení.Tito lidé také v pozdějším věku mají
velmi vážné nemoci. Vysvětlení je jednoduché, podle pana doktora Jonáše, tito
lidé nemají rádi nic ani sami sebe, a pokud nemáte rádi sami sebe, jak může
vaše tělo radostně dýchat a užívat si života, když díky negativně zašpiněné
mysli je každá buňka doslova otrávená. Takové tělo jen skomírá a čeká až „dojede“.
V čem se ale skrývá přitažlivost
tohoto sebeničení. Štěstí a spokojený život má velmi křehkou skořápku. Člověk
má v sobě takový motor, který ho žene dál a dál a pohonem tohoto motoru je
uspokojování různých potřeb.
Když jsme
v určité oblasti pravidelně uspokojováni, máme tendenci zvyšovat své
nároky na uspokojení. V tom nám v dnešní době dokonale dopomáhají
média a reklamy. Nějak nám chybí „hlad“ ,
je
v uvozovkách, protože tím myslím hlad po čemkoli. Například jídlo nám
nemůže chutnat, když nemáme hlad, tak ač sytí, hledáme jiné chuťovky, které už
nejsou určeny k zasycení. Jsou jen vyplněním „nudy zžírající naší
neuspokojenost“. Nechceme svému tělu dopřát pocit hladu, neumíme vypnout,
přestat na chvíli konzumovat, protože všude kolem máme tolik možností. Když
není láska můžeme si najít přes inzerát společnost, nebo se sytit iluzemi
z filmu, anebo imaginární hrou v počítači.Takovým způsobem chování
ale nedáme svému mozku a zároveň tělu pocit “hladu“ po lásce a ona se nám bude
úspěšně vyhýbat. Jak je psáno, že Bůh nasytí hladové, no ale když nejsme
hladoví, není co sytit.
Je snad tady
zárodek potřeby uspokojovat se negativními myšlenkami?
Jsou lidé
dnešní doby tak unudění a „nasycení, že jediné uspokojení můžou hledat ve
vnitřních konfliktech a negativních postojích ke všemu co je obklopuje?