Reklama
 
Blog | Milada Jašová

Origami – divadelní hra o zlu v nás

Letní scéna divadla Ungelt uvádí hru španělského autora Carlose Be - Origami.
Carlos Be hru také v Praze režíroval.
Origami je příběh o nemocné duši, bolest duše je mnohem větší než bolest těla.
Bývá dlouhodobá a postupně paralyzuje charakter i celé tělo. Člověk se stane zajatcem své duševní
bolesti. Je to vnitřní zlo, které se začne projevovat navenek‚ úlevu může hledat v ubližování jiným.
Má potřebu se své duševní bolesti zbavit, nebo se o ni podělit a proto ji způsobuje druhým, tímto se však takto nemocný člověk nikdy nevyléčí.
Dora: "když tě někdo postřelí pistolí, ta rána tě nebolí tolik jako vědomí, že si někdo vůbec dovolil na tebe vystřelit."

Čtyři postavy na scéně pomalu rozehrávají hru o tom, kam až může zajít lidské neštěstí:
Claudie, matka: Vilma Cibulková, Aldo, její syn Pavel Batěk, Dora, služka: Helena Dvořáková, Lenzo, lékař: Vojtěch Kotek.
Adlo se na začátku zdá být krutým kariéristickým manipulátorem, který drží svou matku vědomě daleko od lidí a života “ tam venku „. Píše knihu a jeho matka mu ji přepisuje. Na začátku hry je Aldova matka pouhou slabou obětí svého syna, který ovládá její život. Poté, co do rodiny vstoupí služebná Dora a její přítel lékař Lenzo, se role matky a syna mění. Matka, nešťastná žena neschopná žít sama,
jíž sebelítost pokřiví charakter natolik, že uvězní svého syna ve svém světě a nedovolí mu ji opustit a vytvoří z něj lidskou zrůdu. Je mu matkou a později i ženou.
Služebná Dora mladá dívka s ambicí vyléčit zvrhlost těch dvou, se nakonec stane obětí obou, psychicky paralyzovanou na invalidním vozíku. Režisér spolu s herci, všichni hrají své role skvěle, nabízí skvělou napínavou hru plnou manipulace a poodkrývání skrytých zákoutí duše, které vyneseny na povrch spolu s charakterem postavy působí absurdně stejně jako je život někdy sám. Paní Vilma Cibulková se se svou postavou tak sžila, že na jevišti dokázala bez jakýchkoliv maskovacích pomůcek měnit svou fyzickou i psychickou podobu. Šla z ní hrůza.

Hra předkládá několik otázek: Je vinen ten, kdo manipuluje, nebo také ten kdo sebou nechá manipulovat?Ten kdo má pokřivený charakter, je svou zvrhlostí tak silný, že může nakazit čistého člověka. Nebo je zárodek zla v každém z nás a stačí jen uvěřit sama sobě, že jinak se jednat nedá? Zlo může pocházet z vnitřního neštěstí. Nešťastní jsme většinou, když něco nebo někoho cenného v životě ztratíme. Taky ale můžeme být nešťastní z jakési prázdnoty, neschopnosti konat, něco v sobě změnit. Stačí když jsme delší dobu nespokojení a neděláme nic pro to, aby jsme svůj stav změnili. Duše začíná být přeplněná sebelítostí, která jde ruku v ruce s obviňováním okolí, které je na tom zdánlivě lépe než my. Pak už stačí jen malá záminka, vhodný objekt na němž se dá ukojit vlastní pomstychtivost.
Toto už je rozjetý vlak, ze kterého není snadné vyskočit, už se vezeme v říši manipulace, zla a ubližování druhým.
Takový člověk nemůže mít rád sám sebe. Je na sebe příliš náročný, než aby byl sám se sebou spokojen. Jeho nikdy neukojená potřeba dokonalosti mu zkřiví charakter natolik, že začíná být paranoidní.                 Má neustálou potřebu potvrzovat si jak je jedinečný a protože si nevěří, pomáhá si ponižováním lidí.
Není ani schopný být k lidem milý a přirozený, protože to považuje za vyjádření slabosti.
Věřte, že když se s taktovým nemocným člověkem setkáte a máte pocit, že vám ublížil, nebo že vás ponížil, nemá to s vámi nic společného. Leda, že by měl ve svém hodnocení pravdu. Tento člověk vám jen předal kousek své bolesti, která jej tak úporně sžírá, že ji sám není schopen nést.
No a vy jste mu tím, že jste si jeho manipulační slova vzali osobně, s tím břemenem pomohli.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama