V diskuzích se na toto téma objevilo spousta názorů, některé byly nadšeně pro podporu Tibetu nebo spíše Dalajlámy, někdo byl opatrnější a tvrdil, že například „takto jim stejně nepomůžeme“. Objevily se dokonce názory, že čínská vláda zachránila Tibeťany před nemocemi jako syfilis (lámovo právo první noci), nebo „obyvatelstvo by geneticky degenerovalo na základě ortodoxních zvyklostí tibetských mnichů a obyvatelstva…“, hm tak to je silný kalibr. Překládám si tento názor tak, že pokud je na světě národ, který jeví známky odlišnosti, od civilizovaného „normálu“,
je třeba jej „zachránit“. Tak to ostatně prezentovali Číňané na obranu proti protestům, že Tibet v podstatě znásilnili.
Když jsem jela z práce domů, začala jsem přemýšlet nad slovem hrdinství. Toto slovo máme spojeno s velkými činy. Aby se stal člověk hrdinou, musí většinou čelit velkému nebezpečí a pokud to přežije, je oslavován jako hrdina.
Napadlo mě, že hrdinou může být každý z nás, každý den můžeme potkat hrdiny běžného dne, například mladý muž který se zastane slabšího.
Kdokoli kdo hájí spravedlnost před lidmi, kteří si myslí, že mohou se spravedlností manipulovat a slovíčkařením nebo silou nad ní zvítězí. Takových prospěchářských chamtivých lidí je kolem nás spousta a díky boji s nimi se i my stáváme hrdiny bežného dne.
Ale nemyslím si, že v boji proti bezpráví je třeba konat jen hrdinské činy. (přidáno později na popud čitatelky:)
I malý čin je činem, který něco někam posune.Například ukáže takovému manipulantovi, že si svůj způsob chování nemůže vždy dovolit.
Když bylo Československo terorizováno komunisty, bylo každé sdílné slovo ze zahraničí podporou. Pokud můžu podpořit kohokoli, kdo žije v nesvobodě a ze své malé bezmoci nemohu udělat nic více než se připojit k protestům, připojím se.